Návrat k dětství

Pokud jste již přečetli články v kategorii Strachy a stíny (zde), tak již tušíte, jak velký  potenciál leží v našem podvědomí. Potenciál, který si ani nedovedeme představit a který lze rozvíjet po celý náš život. Ve stínu našeho podvědomí leží ukryté jak naše přímé dary (např. talent malovat), tak dary, u kterých musíme stín nejprve přijmout a až poté transformovat na dar.  Jak stíny objevit, jak je transformovat a konkrétní případy jsem uvedla v jiných článcích článcích (zde).

Pojďme se nyní posunout dál, tentokrát budeme hledat přímo zdroje. Kde začít pátrat?

Vrátíme se teď do našeho dětství. Tam jsme byli blíže své prvé podstatě, naše zdroje, hodnoty a touhy nám byly z větší části ještě dostupné. My se na ně nyní zkusíme rozvzpomenout, zkusíme si je zvědomit. Vyhraďte dostatek času a prostoru, kde budete mít soukromí, ztište se, několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte. Zkuste se naladit na své dětství. Pomůže třeba fotografie, která vyvolá vzpomínky nebo si vybavte váš dětský pokoj. Jak přesně vypadal?

Až budete naladění, pátrání může začít. Níže mám tu pro vás několik otázek. Doporučuji však si nejprve přečíst celý článek.

  • Co vše jste milovali jako děti, co vám dělalo radost? 
  • Jaký by váš dětský sen? Snili jste o nějakém povolání?
  • Na jakých místech jste se cítili bezpečně a šťastně?
  • Jaké byly vaše vrcholové zážitky (zázračné okamžiky) vašeho dětství?
  • Vzpomenete si na vaše oblíbené knihy, filmy a hrdiny?

Vše na co přijdete, si zapisujte. Napište si i to, co vám na první dojem nepřijde užitečné. U všeho na co přijdete, se zkuste podívat co nejvíce do hloubky. Položte si doplňující otázky. Podívejte se na to, jaká kvalita je v pozadí. Ukážu vám jak na to na svém příkladu.

Jako malá holka jsem milovala houpačky, nejvíce ty uvázané na větvi stromu. Co jsem na tom milovala? Byl to ten pocit, kdy jsem se rozhoupala, natáhla nohy a zaklonila hlavu. Koukala jsem na oblohu a do větví stromů, připadala jsem si, že létám. A co jsem u toho cítila? Vnímala jsem tehdy lehkost, volnost a svobodu. Pokud si pocity nemůžete vybavit, tak doporučuji si to znova vyzkoušet. Najděte někde houpačku nebo si ji pořiďte, pamatujte na to, že vaše váha bude asi o kousíček jinde než tenkrát:-) Rozhoupejte se a odevzdejte se pocitům, které přicházejí. Pocity a hodnoty, které jsem tady uvedla, toužím zažívat stále. Dlouhou část svého života jsem na ně zapomněla. Musela jsem je znovu nalézt a pak začít hledat cestu, jak se k nim navracet. V tomto případě jsem našla hodnoty a pocity, které toužím žít.

Také jsem ráda jsem lezla po stromech u babičky na zahradě. Co jsem na tom milovala? Komunikaci, kterou jsem s tím stromem vedla. Byl něco jako můj důvěrník, můj přítel. A co jsem u toho cítila? Splynutí s přírodou a bezpečí. I v tomto případě je jednoduché vyjít si do přírody a vylézt znovu na strom, možná bude stačit ho obejmout  (já na něj pro jistotu vylezla:-) ) a ty pocity vám naskočí zpátky. Začala jsem stromy zase vyhledávat i jako dospělá. Ráda trávím můj volný čas v lese. I v rámci své práce vodím klienty, kteří o to mají zájem, do přírody, ve většině případů právě do lesů. Učím je zde skrze projekci do vnějšího světa hledat odpovědi a řešení, která potřebují. Jde to lze snadno, v přírodě je člověk totiž blízko své přirozenosti, své duši. V tomto případě jsem nalezla prostředí, které miluji a také se navrátila ke komunikaci s přírodou, možná ještě lépe řečeno skrze přírodu komunikuji sama se sebou. Není to nic podivného, pro přírodní národy je to běžná součást života. V tomto případě jsem našla to co miluji.

Neomezujte své dětství určitým věkem. Už skoro jako puberťačka jsem přečetla tři knihy, které mě dostaly. Doptala jsem se sama sebe: “Co tě tam fascinovalo? Příběh, atmosféra, hlavní hrdina, něco dalšího?” U dvou z nich (Navzdory básník zpívá a Není římského lidu) jsem jsem dostala odpověď: „hlavní hrdina“. Další otázka: „A  jaké byly kvality těch hrdinů?“ Přišla odpověď: „Rebélie srdcem a opravdovost, přestože za ni sklízeli jak chválu tak posměch, přestože za ni byli uznáváni i pronásledováni. U poslední knihy (Poselství od protinožců) jsem dostala odpověď: „Životní principy, které ctili a žili australští domorodci.“ Dvě knihy jsem si jako dospělá znovu pořídila  a jednu jsem dohledala. Přečtěte si znovu ty knihy, které vás tehdy fascinovali. Já v tomto případě našla své kvality.

Našla jsem další věci, pro které jsem měla v dětství nadšení. Byl to Vesmír, filosofie, záhady, obřady, psala jsem básničky, úvahy nad životem. Vše co jsem našla a co jsem milovala, miluji stále, jen jsem na spoustu z toho zapomněla. Dnes jsem se k tomu všemu vrátila.

Jakmile se začnete ptát a začnete nad tím rozjímat, odpovědi vám budou přicházet. Napíši vám zde své doporučení, jak odpovídat na otázky. 

1) Zachytit první myšlenku, i když proběhne jen letmo, i když je bláznivá, „divná“.

2) Zachyťte další odpovědi.

2) Když už vyčerpáte odpovědi, tak si řekněte ještě o další, ať se dostanete do podvědomí. „A ještě?“. Buďte trpělivý. Trvejte na odpovědi, jsou to jemné vjemy a budou přicházet i s odstupem času, zachyťte je. Zapisujte si je, dostanete se mnohem hlouběji, než když si odpovídáte jen v duchu. Noste u sebe zápisník a hned jak zachytíte odpověď, pište. Pište! Pište, vykašlete na slovosled, na gramatiku. Klaďte si doplňující otázky, které jsem uvedla výše.

Ptát se a umět zachycovat odpovědi je to, co učím své klienty. Tahle schopnost se dá rozvíjet, stejně tak jako třeba cizí jazyky. Ale tenhle jazyk, jazyk vlastní duše, mi přijde ze všech nejdůležitější 🙂

Tip pro vás:

Pokud si vzpomenete na místo, kam jste jako děti rádi chodili, kde jste se cítili v bezpečí, zkuste se tam v imaginaci nebo reálně znova vypravit a čekejte, co vám tam přijde za další odpovědi. 

Jakmile jsem si své dětství znovu otevřela, vypátrala jsem také stíny a nepříjemné zážitky. I ty jsem si zapsala. Tady jsou:

Neměla jsem ráda:

školu, sedět tak dlouho v lavici, učit se něco zpaměti, při předmětech, které mi nešli jsem si připadala mizerně a byla uvnitř stažená, hodně jsme se styděla, bála se projevit, doptat se na to co jsem nechápala.

I to je dobré si projít. Nedělám něco z toho, co jsem ráda neměla i v dospělosti? Nesedím celý den v práci, která mě nebaví? Jak jsem na tom jako dospělá se studem? Jako dospělá jsem už zodpovědná za svůj život, to znamená, že dělám to co je se mnou v souladu. Uvědomím si, pokud někde vznikne nesoulad a změním to. Nelžu si a nevymlouvám se.

Situace, které mi byli nepříjemné:

Kdy mě učitelka znemožnila při hodině němčiny před ostatními spolužáky.

Kdy jsem skončila na seznamu „Miss třídy“ jako předposlední.

Kdy mi spolužák přejel pravítkem přes hruď a poznamenal, že nemám vůbec žádná prsa.

Kdy jsem dobrovolně pustila před sebe dvě spolužačky v závodě na běžkách, protože poznamenaly něco ve smyslu: „ Nojo, ty holt musíš být první!“

Možná si řeknete, že to co jsem vyjmenovala jsou malichernosti a hlouposti. Jenže, co když to byly okamžiky, které v budoucnu zásadně ovlivnily můj život, co když tam vznikla zranění, jejichž obětí jsem dodnes a která mě v mém životě omezují? A skutečně v mém podvědomí se usadily nechuť k jazykům, přehnaná péče o svou krásu, stud za své tělo a obava se prosadit. Nemusíte zažít žádné silné trauma jako znásilnění, i takové nevinné situace vám mohou znepříjemnit život. Není třeba se v nich šťourat, ale uvědomit si na jejich základě vlastní stíny a s těmi pak začít pracovat. Jak jsem již psala v jiném článku (zde), příčinou našich stínů může být více situací a nemá cenu se jimi prohrabovat. Co ale cenu má, je vystoupit z role oběti stínu do role vědomého tvůrce a to cestou přijetí a transformace stínu (zde).

Pokud se bojíte do svého dětství sami vstoupit, protože bylo hodně ošklivé, ale přesto cítíte potřebu hledat tam své zdroje nebo si přijít na některé stíny, doporučuji vám, udělejte to s odborníkem nebo možná ještě lépe hledejte své zdroje a stíny bez konfrontace s dětstvím. Jsou vaší součástí právě teď, není třeba se vracet do minulosti. Ale o tom už v jiném článku a nebo třeba na osobní konzultaci 🙂

Sdílet:

Share on facebook
Facebook