Proč naslouchat svému srdci?

Naše duše k nám hovoří skrze naše srdce a hovoří k nám neustále. Často ten jemný hlásek v sobě nevnímáme, neumíme to. Většina rodičů, ani školství nás jazyku naší duše neučí. A ani nemohou, také je to nikdo nenaučil. Zatím jen málo lidí v naší společnosti umí komunikovat se svou duší, naslouchat svému srdci a žít autentický život, tj. život, pro který jsme se narodili. Převládá racionální myšlení, které je však velmi omezené, je založené jen na naší zkušenosti a nabitých vědomostech a právě ono je součástí našeho školství.

 

Dlouho jsme se jako lidstvo učili myslet racionálně a dlouho nám to bylo velmi užitečné. Ale každá vývojová etapa nese jiný úkol. Současné generace žijí v období silné evoluce, permanentních změn, velikých objevů vědy. Naše duše se touží realizovat a rozpínat. Nyní se učíme myslet srdcem. Právě skrze naše srdce k nám naše duše hovoří. Její hlásek sílí a ti kteří mu nerozumí, začnou cítit tlak, může se projevit jako mentální, emocionální či fyzická nepohoda, úzkost, marnost, ztrátu smyslu života, deprese či vážná nemoc. Lidí, kteří se takto cítí, neustále přibývá. Evoluce a tedy tlak vycházející z naší duše je mnohem silnější než zažívali generace před námi. Někteří z vás si říkají: „Co to se mnou je, proč je mi tak mizerně? Žiju v období materiální dostatku, jsem zdravý, mám zdravou rodinu, v naší zemi je mír, tak proč pořád nejsem spokojený? Musím být vděčný, za to co mám a být šťastný“. Někteří z nás pracují s technikami mindfullness, ladí se na kouzlo přítomného okamžiku, radují se z maličkostí a snaží se žít bdělý život. Ale ani jim nejde dlouhodobě pociťovat harmonii. Jak je to možné?

 

Nesrovnávejte se, ani s generacemi před námi, protože doba je jiná a žádá si jiný vývoj, ani se nesrovnávejte mezi sebou, protože, každá duše je jedinečná a má svou vlastní cestu.

 

Vděčnost a přítomný okamžik jsou důležité, ale sami o sobě nestačí. Nejdeme-li cestou vlastní duše, nepracujeme-li na vlastní celistvosti, nepocítíme dlouhodobě klid a harmonii, nežijeme naplněný život. 

 

Sama jsem se do této duchovní pasti lapila. V knihách Eckharta Tolleho jsem pocítila hlubokou pravdu a touhu takto žít. Prožívat přítomný okamžik, odevzdat se životu, pociťovat nepodmíněnou lásku a zažívat jednotu se vším. Ona to pravda byla, jenže mi chyběla druhá strana mince, bez které to nefunguje a to je cesta mojí duše, cesta k mojí jedinečnosti. Jung ji nazval individuací a můžeme si ji představit jako sbírání a slepování střípků vlastní duše. Je to paradox, ale bez indviduace do jednoty dojít nelze, cesta dolů vede zároveň nahoru. Čím více rozumím sama sobě, tím se rozšiřuje mé vědomí, tím více chápu tento svět, souvislosti a propojenost nás všech, pociťuju sounáležitost s planetou i celým vesmírem, jednotu. Právě paradoxy obsahují hlubokou pravdu, kterou nelze uchopit myslí. A protože nás tohle škola ani rodiče nenaučí, tak se vám pak může stát, co mne. Narazíte na knihu, film, seminář, ve kterých cítíte pravdu, ale už nevíte, že je to jen jedna z částí celku. Jste zmatení, nefunguje vám to a musíte hledat dál. Vlastně je to obdobný proces jako individuace, i zde sbíráte a lepíte střípky, ale nikoli o vaší jedinečnosti, ale obecně platné střípky o tom, jak funguje svět a celý vesmír. Ale tady mi to přijde zbytečné, právě proto, že je to univerzální vědění platné pro všechny. Také proto, že tyto informace už dnes jsou a většina z nich dokonce vědecky potvrzená. A už je ani pro klid některých duší nemusíme nazývat spiritualitou, duchovnem či filosofií, ale můžeme mluvit o fyzice, biologii nebo chemii. Vlastně i zde se nachází paradox, čím do větší hloubky ta daná věda jde, tím více začíná splývat s těmi ostatními 🙂 

 

“Nejsme kapkou v oceánu, ale samotným oceánem v každé kapce“

 

Sebepoznání znamená umět si klást a také odpovídat na otázky “Kdo jsem?”, “Kam směruji?”, “Co skutečně chci?”. Pokud to netuším, nečerpám své zdroje, svůj potenciál, neplním svůj jedinečný úkol, pro který jsem se narodila. Nemám na základě čeho činit důležitá životní rozhodnutí i rozhodnutí všedního dne. Každý den činíme tisíce rozhodnutí. Pro většinu lidí jsou tato rozhodnutí nevědomá, jinak řečeno jedou na autopilota. Nepřemýšlí nad životem, neptají se, co sami chtějí/nechtějí, cítí/necítí. Žít vědomý život znamená, ptát se a naslouchat, vnímat sám sebe, své tělo, co cítím, jaké jsou mé motivace a mé strachy a vědomě se rozhodnout před sebemenším úkonem, že do toho jdu.

 

Učím lidi naslouchat vlastní duši. Používám metody, pomocí kterých vstupujeme do podvědomí, kde leží náš skrytý potenciál, také jsou zde  naše stíny, které potřebují na světlo. Učím také metody, které nás spojí s naším tělem, našimi pocity a metody, které otevírají naše srdce.

Každý se to můžeme naučit, sama jsem si touto cestou prošla a stále procházím, protože mě baví zkoumat nové metody, číst si nové poznatky vědy a vše zkoušet nejprve na sobě a později na svých klientech. Baví mě klást si otázky a zkoumat jakou formou mohou přicházet odpovědi. Sebepoznání je celoživotní proces, kdy jsme stále více a více propojeni sami se sebou, sílí nám napojení na sebe samé, intuice a vlastně i ty metody, které nám ze začátku hodně pomáhaly můžeme najednou postupně odkládat, už je nepotřebujeme, už víme i bez nich. Ale na začátku nám mohou prokázat ohromnou službu.

Sdílet:

Share on facebook
Facebook